To se tak jednou probudíte a máte pocit, že už jste vlastně staří a život vám protekl jen tak mezi prsty. Nic pořádného jste se nestihli naučit a nic extra neumíte. Jen tak přežíváte. Zato vaši vrstevníci jsou vždy v něčem dobří, nějak se vypracovali, mají svůj směr a cíl, svůj vlastní styl. Od té doby přemítáte, v čem jsou jiní, co jste udělali špatně a proč. A najednou vás to trkne a vidíte to naprosto jasně – LENOST ….   Ano, musíte si to přiznat, jste líní, a proto do čehokoli se pustíte, skončí to fiaskem!

Po nějakém čase rezignujete a smíříte se s tím, že z vás už nic pořádného nebude, že vaše kariéra nebude ničím výjimečná, vaše osobnost nebude ničím extra nadaná a zajímavá, váš osobní život bude fádní a svým přátelům a známým se prostě nevyrovnáte. Super fotky na sociálních sítích si budete jen prohlížet, ale dávat je tam nebudete. Najednou PRÁSK! dostanete facku, že druhou chytíte o zeď. Od života. Asi aby se vám konečně rozsvítilo:

„No ahóój, dlouho jsem tě neviděla! Tys to tedy vzala hopem, viď? Odešla jsi od lítání v nejlepším čase a chytla ses jinde, dokončila jsi školu, máš super manžela, nádherný dítě a mojí nejoblíbenější rasu psa!“

Vzpomněla jsem si na mámu. Když jsem jako malá chodila do školy a chtěla jsem nutně mít to, co mají ostatní, vždy mi jen suše řekla: „A když budou ostatní skákat z okna, ty skočíš taky?“

Děkuji. Děkuji. Děkuji.

Za tu facku. Že se mi zas otevřeli oči. To není lenost, ale BLBOST. Protože, kdybych měla přijít o to, co mám….. Ani nechci pomyslet.

 

Advertisements