Píšu zpravidla o pozitivních věcech. Tentokrát jsem to ale po třech nepodařených pokusech vzdala a přiznala si, že občas je potřeba se podělit i o ty opačné, negativní.

Včera jsem byla bezdůvodně sprostá na svou drahou polovičku. Do slova a do písmene. Použila jsem vulgární slovo.

Sedím si takhle navečer u stolu. Mám konečně svých „5 miň“. Bezmyšlenkovitě si šoupu do pusy sousto za soustem ze své narychlo spatlané večeře a čučím u toho na bednu, jak se tam hýbou nějaké obrázky. Za sebou mám opět jeden krásný avšak náročný den s naším Jánošíkem. Ten si zrovna hoví u táty v náručí a nosí se po bytě. Když tu si najednou uvědomím, že má drahá polovička zvýšeným hlasem říká: „Slyšíš? Mluvím s tebou!“ – „Ne, asi jsem se zamyslela a vůbec si to neuvědomuju. Měla jsem dojem, že mluvíš na Dádu…“ odpovím trochu unaveně. – „Já už tady na tebe deset, co deset, dobrých patnáct vteřin mluvím a ty čučíš na bednu…“ dodá lehce podrážděně. – „No tak se z toho poser!“ odpovím suše.

Nevím, kde s to ve mě vzalo!? Jen sama sebe slyším, jak to říkám. Nasral se. Nedivím se. Mrzelo mne to. Po chvíli jsem se šla upřímně omluvit. Ne za to, že jsem byla v myšlenkách zrovna jinde a nevnímala, ale za to, že jsem byla sprostá. Sprostá na člověka, kterého mám ráda, a který má rád mne.

Tak se sama sebe ptám, co mne přimělo udělat něco, co jsem vždy odsuzovala jako ubohost?

Reklamy