Spadám mezi ty šťastné členky ženského pohlaví, jež dvě čárky na těhotenském testu překvapily mile. Začala jsem se těšit na nadcházející období, které jsem si dle četných rad z různých více či méně odborných pramenů, měla chtít užít. A taky že chtěla. Byla jsem hlavně děsně zvědavá, jaké to bude, cítit v sobě růst nový život a co to se mnou všechno udělá. Netušila jsem však, jaké nástrahy na mne číhají v podobě naší „věhlasné“ lékařské péče o těhotné.

Můj doktor je již postarší pán, profesor a zkušenostmi obdařený porodník. Tedy za takového jsem ho alespoň ze začátku pokládala. Nicméně první informací, kterou mne obdařil ještě před tím, než definitivně potvrdil mou graviditu, byl nález údajných lézí na děložním čípku. Jestli vám to nic neříká, nic si z toho nedělejte, pro mne to taky mělo informační hodnotu poslední stránky z Blesku. Samozřejmě jsem začala vyzvídat, co že mi tím chtěl básník říci. A básník mi vysvětlil, že to může znamenat rakovinu, a že pokud jsem opravdu těhotná, tak mi budou muset děťátko vzít. S touto informací jsem opouštěla ordinaci po své první prohlídce u gynekologa.

Dosud jsem vždy žila v přesvědčení, že nejsem hysterka. A to stále trvá. Ovšem výše zmíněná informace mi na klidu rozhodně nepřidala, naopak ve mne vyvolala značnou nervozitu. Naštěstí mám neuvěřitelně klidnou a rozvážnou drahou polovičku, která mé rozporuplné pocity poněkud ukonejšila. Nakonec co se má stát, to se stejně stane…..

Vybavena novou dávkou klidu a rozvahy jsem se za týden vydala pro výsledky. Ty potvrdily těhotenství, vyvrátili rakovinu i ostatní podezření ohledně stavu mé ženské výbavy. Tu ovšem můj lékař vyrukoval s jiným zádrhelem a tím byla má váha. Uznávám, že 48 kg na 177 cm je žalostně málo a moje dlouhatánské horní i dolní končetiny výzor prostorově až příliš úsporné osoby ještě podtrhují. Ale tak to prostě bylo i přes to, že jsem se v jídle nijak neomezovala. Zřejmě ještě pozůstatek mé 11leté kariéry letušky, jež mi dokonale rozbila metabolismus a biortmy. Osobně jsem v tom žádný problém neviděla. Otěhotnět jsem otěhotněla, takže tělo evidentně připravené bylo, a pokud bude potřebovat nějaké zásoby, tak si je prostě udělá. Jenže ouvej, to nezapadlo do lékařských tabulek a běžných zvyklostí a  nepomohly ani páně profesorovy dlouholeté zkušenosti. Takže šupiky na vyšetření do genetického ústavu.

Kdo někdy zakusil naší zdravotní péči, jistě dobře ví, jak je to s rychlostí a čekacími lhůtami na vyšetření. Když jste ale těhotná žena, tak to najednou všechno jde a mnohem rychleji.  I tak se ale musíte opět uvolnit z práce, kvůli další „návštěvě lékaře“. Po dvou sezeních a 4 hodinách vyptávání se na rodinu, dosavadní život a co já vím ještě, přišel verdikt – lékařská příčina nejasná, podezření na anorexii (jak jinak v dnešní době, že), doporučuje se nasadit antidepresiva, navštívit nefrologii a přešetřit funkci štítné žlázy. Antidepresiva jsem kategoricky odmítla, ale bylo potřeba nechat si toto rozhodnutí posvětit psychiatričkou. Naštěstí měla na mou potřebu antidepresiv stejný názor jako já. Stálo mne to ale další 2 „návštěvy lékaře“. Poněkud zmatek jsem však způsobila na endokrinologii, kde mé krevní výsledky lítali z extrému do extrému a konečný výsledek nedostatečné činnosti štítné žlázy navíc jaksi protiřečil nízké váze mé tělesné schránky. Včetně všech krevních odběrů tato vyšetření zvedla mé skóre o dalších 6 „návštěv lékaře“ a já vyfasovala novou dávku hormonů na podporu činnosti mé zmatené žlázy. A za dva týdny na krevní testy a na kontrolu, za další dva týdny zas a za……..   Pak ještě ultrazvuk ledvin – v pořádku – a dvě návštěvy nefrologie + jedny krevní testy. V pořádku, nikde nic. Kdo by to byl čekal, že? No ale hlavně, že pan doktor má klidné spaní. Skóre + 4 „návštěvy lékaře“

Mezi tím jsem dál chodila jednou za 4 týdny na pravidelné prohlídky. Někdy v 10 týdnu jsem od pana profesora dostala pokyn objednat se ve 12 týdnu na „odběr krve a screening v prvním trimestru“. – Euh..? – No to je přece první možný termín pro testy na vrozené genetické vady. – Aha. K čemu že je to dobré? – Když by to vypadalo špatně, dá se těhotenství ještě v snadno přerušit. Přece nechcete mít postižené dítě? – Aha. Tedy se automaticky počítá s tím, že by se život plodu ukončil…. no to je…… moc fajn…. Nicméně výsledky screeningu na pravděpodobnost Downova syndromu a jiných legrací by mi mohla závidět lecjaká pětadvacítka. To však byla jen první část. Vzhledem k tomu, že mi v době plánovaného porodu mělo být už víc jak 35 let (tedy konkrétně 11. února slavím narozeniny a 2. března měl prďola přijít na svět….), musela jsem se ještě písemně vyjádřit, zda v druhém trimestru podstoupím „amniocentézu“, či ne. – Euh…? – Biopsie. – Euh..? – Odběr plodové vody a placenty jehlou. – To jako že by mi píchali do břicha? Proč? – Přece přesnější testy na to samé. – A co z toho? – No totéž.. Když by to vyšlo špatně, můžete se rozhodnout pro potrat. – A přesnost testů…?… ne už se radši ani neptám… – Tady máte dva papíry; buďto písemný souhlas nebo reverz. Co si vyberete? – To jako teď hned? – Potřebujete čas na rozmyšlenou? – Ne, já mám jasno, ale ráda bych to ještě probrala s budoucím otcem. – A to vy jako skáčete, jak manžel píská? – Euh…? Ne, to opravdu ne, ale je to přece stejně jeho dítě jako moje, tak do rozhodování takových záležitostí má taky co mluvit. – …aha, tak dobře, vezměte si to domů a donesete mi to příště. Když jsem příště donesla podepsaný reverz, pro jistotu se mne ještě několikrát optal, zda to myslím vážně. Pravidelné prohlídky cca + 7 „návštěv lékaře“.

Jooo, a nesmím zapomenout, že mi zjistili krevní skupinu je RH O -, tzn. celkem ojedinělou. Já můžu dát krev komukoli a mě skoro nikdo:), ale hlavně je téměř jisté, že otec nemá stejnou krevní skupinu a navíc +, takže mne musí hlídat, jestli si proti prďolovi nevytvářím protilátky. Skóre + 3 „návštěvy lékaře“.

A už jsem o 28 týdnů starší a 6 kilo těžší. Chtěla jsem si tedy své těhotenství konečně začít užívat. Prďola o své existenci a nároku na prostor v mém břiše dával již statečně vědět, hlavně po večerech. Teď se ale zase mému lékaři začalo moje rostoucí břicho zdát příliš malé a vyjádřil obavy o zdárný růst plodu. Tak šupiky na ultrazvuk nechat ověřit, zda „velikost plodu odpovídá gestačnímu stáří, pupeční šňůra má dostatečný průtok a plod má dostatek plodové vody“. Protože pokud „je špatně živený, museli bychom ho předčasně vyjmout a dát do inkubátoru, aby déle nestrádal“. Termín vyšetření jsem dostala za necelé dva týdny. Že by vás to vystresovalo? Ani já jsem nebyla dvakrát v pohodě. Mezitím přišel na řadu standardní glikemický test, tedy zkouška toho, jak rychle a dobře tráví matka cukry. Už si ani nepamatuju, proč se to vlastně dělá. Podstatná je však ta budoucí mamina, se kterou jsem se potkala v čekárně při vyšetření. Pily jsme společně odporně sladkou tekutinu, pak i společně trávily kýžené cukry a při tom nám pravidelně po hodině odebírala sympatická sestřička krevní vzorky. Tahle těhule byla v těhotenství jen o týden pozadu za mnou a břicho na ní skoro nebylo vidět. Oproti tomu jsem já měla panděro jako hrom…  Její lékařka v tom neviděla žádný problém, prostě jen měla mimino uložené víc uvnitř. Samozřejmě, že pak na ultrazvuku nic nenormálního nezjistili. Dokonce byl ten prďola na své stáří maličko nadprůměrně velký, tedy dle dostupných tabulek, samozřejmě. Hlavně ale, že pan doktor má klidné spaní. Skóre + 2 „návštěvy lékaře“.

Teď ještě doplnit panu profesorovi do složky výsledky ze standardního interního vyšetření a od zubaře. To mne stálo už  jenom 3 „návštěvy lékaře“. Je konec sedmého měsíce, jsem o 8 kilo těžší a těším se na vánoce a klid, a na to jak si začnu to těhotenství konečně užívat. Bohužel tou dobou začal už prďola dosahovat takových rozměrů, že mi pomalu ale jistě stále víc utlačoval střeva a ostatní orgány. Od té doby až do porodu jsem se už pořádně nenajedla a pokud jsem si něčeho nedejbože dala množství o něco větší než malé, dostavil se pravidelně pocit, jako bych měla prasknout a kůže se trhnout. K tomu se přidalo i podivné „tvrdnutí“ břicha, před kterým mne nikdo nevaroval, tudíž jsem z toho nebyla zrovna ve své kůži. Ale hlavně se mi v noci dost špatně spalo. Sylvestr na Šumavě tedy stál za starou bačkoru. Pan profesor mi při následující prohlídce řekl, že to je normální, že se jen děloha začíná pomalu připravovat na porod. Na řadu tedy přišel internet, který mi poradil začít trochu dopovat magnésium. To celkem zabralo, ale jak jsem byla blíže porodu, zlobilo mne břicho čím dál tím víc. Kolikrát jsem měla pocit, jako když tahám v břiše několika kilový žulový šutr. Pan profesor byl ale stále v pohodě a na rozdíl ode mne měl klidné spaní. Co na tom, že do porodu mám ještě víc jak měsíc. No co, co se má stá,t se stane… O nějakém užívání si už ale nemohla být moc řeč…

Jsou tři dny po plánovaném termínu, jsem o 14 kilo těžší a ten prďola se konečně prodral na svět. A že to byl tedy chvílemi fakt porod:)  Trošku víc pomačkaný a zkroucen, jak mu tam už bylo těsno, ale hlavně úplně zdravý i navzdory své prostorově úsporné matce a tabulkám českého zdravotnictví.

Takže pokud jste zrovna v očekávání anebo to brzy plánujete, najděte si nějakého opravdu pohodového doktora! Ušetří vás to spousty stresů, zbytečných informací nebo naopak jejich nedostatku, ale hlavně vás to ušetří X „návštěv lékaře“. Pokud ovšem nejste zapřísáhlá skautka a vysloveně vás nebaví v pracovní době plnit různé lékařské bobříky…

Advertisements