Styl práce u charterové společnosti (vozí lidi jen po dovolených), tzn. u mého prvního zaměstnavatele, je jiný než u linkového dopravce. Nejzásadnější je asi rozdíl v časech, kdy se létá. Vzdušné koridory jsou jako dálnice, na které se vejde jen určitý počet vozidel – letadel. A ta linková zde mají přednost. Letadla s „koupáky“, jak se lidem cestujícím na dovolenou přezdívá, tudíž smějí do vzduchu jen v době, kdy na ně zbyde místo a čas. Takže nejčastěji v noci, hodně pozdě večer nebo hodně brzy ráno.

Nejbližší moře, kde se dá koupat a spát v hotelu, je od nás z Prahy cca hodinu – ve Splitu nebo Dubrovníku. Bohužel tou dobou se tam poblíž ještě válčí, takže je to někdy „žůžo dobrodrůžo“. Vlastně ani nevíte, jestli se máte smát nebo brečet – vezete přece lidi na dovolenou, tak co že se tam za kopcem válčí – Češi se sem jedou koupat!

Pomalu vám začíná docházet, proč se vás mermomocí snažil vyprovokovat ten nadmíru nesympatický psycholog na ÚLZ během vstupní zdravotní prohlídky – pokoušel se pouze zjistit, kolik toho vydržíte, než vám rupnou nervy.

Nevrlí rodiče, jejich řvoucí děti, naštvaní „kolemsedící“; přirozená nevychovanost a sobectví českého národa; 150 kousků pubertálních Italů či 150 kousků do sebe zahleděných Izraelců a jejich „kosher meals“, arabské ženy převlečené za bubáky a jejich všem rozkazující manželé vyžadující zásadně pouze „fish“; nefunkční klimatizace za 50 °C vedra na letišti v Hurgadě, pravidelná střevní onemocnění většiny koupáků směrem z Egypta domů, tj. 70 „nutněmusících“ na 2 záchody; pravidelná návštěva předního cargo prostoru v sukénce, silonkách a bílé košilce včetně výměny hliníkových beden s jídlem….. je tu snad někdo, kdo si vzpomíná?

Nic vás však nerozhodí! Vydělané peníze na tu dobu vůbec nejsou špatné a parta lidí kolem vás je mladá, zábavná a drží pohromadě. Fyzická náročnost práce, odloučení od ostatních „smrtelníků“ pracujících od pondělí do pátku a nadstandardní buzerace ze strany vedení společnosti vám nevadí – jste mladí, nezkušení a otevření všemu novému a neznámému  – a hlavně, jste členem určité elity, že? Už jste byli v Egyptě, na Kanárech, na Mallorce, ve Španělsku, v Izraeli, na Madeiře, ve Švédsku, Finsku, Irsku, Skotsku a…….

Po čtyřech letech ale zjistíte, že váš život začíná nepříjemně stagnovat a společnost, pro kterou pracujete, se nejspíš vinou chamtivosti vlastního vedení řítí do kytek. Začnete se tedy ohlížet, co jiného byste mohli dělat, a nenapadne vás nic lepšího, než pokračovat v krasojízdě (vlastně v „krasoletu“) u vlajkového dopravce České republiky. Stejně nic jiného neumíte. Přihlásíte se tedy do konkursu na nové stewardy a děj se vůle boží!

Projdete opět psychologickými testy, jazykovými testy, navíc i fyzickými testy na souši i na vodě. Nakonec znovu  blbárnou zdravotních prohlídek a psychologických testů na ÚLZetu. Po tom všem jste opět „způsobilý“ tříměsíčního výcviku začínajícího stewarda. Vůbec nikoho přitom netrápí, že tuhle šarádu máte už jednou celou za sebou, máte nalétáno pár tisíc letových hodin a v ruce platnou licenci Palubního průvodčího (něco jako řidičský průkaz letušky). Přimějí vás to absolvovat celé ještě jednou za finanční odměnu, která vám sotva stačí na zaplacení nájmu a pojištění. Na jídlo už ani korunka. A proč? Aby vám na konci řekli, že ke zkouškám na inspekci už znovu nemusíte! No co, nic není zadarmo, že?  Přežili jste tři měsíce o hladu na „zemi“, tak hurá znovu do vzduchu!

Advertisements