Pěší zóna?

Nebýt mé drahé polovičky, tak se namísto v kostele bereme na louce a jako svatební hostinu si dáváme home made sandwiche při pikniku…. Jakožto dlouhodobý plánovač jsem v osobním životě naprosto marná. Tedy řekněme si to na rovinu, nejsem neschopná, ale moc líná, jako vždy. 

Místo na svatební cestu jsme vyrazili na týden k tetičce na Šumavu, kde on brousil a natíral zábradlí a já se šrotila na státnice. Prostě idylka, o které určitě snil celý život!  Jediné, k čemu mne tenkrát přiměl mimo mých školních aktivit, byla výměna Občanského průkazu. Pak přišly státnice, po nich euforické období svobody a nakonec zpět pracovní stereotyp, pokud se to tak dá nazvat. Než jsem se stihla probrat prosvištěly kolem vánoce a velikonoce.

„Poslouchej, teď dávají reportáž o tom, do kdy si musíš po svatbě vyměnit řidičský průkaz,“ upozorňuje mne už asi po šedesáté na jeden z mých dlouhodobých restů (druhý takový je můj stále nevyzvednutý magisterský diplom od září 2011) někdy v půlce května. Do sedmi dnů, jinak je to za pokutu. Ale já dál jezdila bez, až se ucho utrhlo…

„Dobrý den, paní řidičko! Vítám vás v pěší zóně Václavské náměstí……“, směje se na mne vítězoslavně strážník městské policie uprostřed Václaváku, když se snažím dostat přes koleje nahoru do Krakowské ul. a vášnivě při tom mává červeno-bílou plackou směrem ke straně. „A do pr….chatic! Od kdy je tu pěší zóna celý měsíc? Nemělo to být jen první víkend v měsíci?!.“ probleskne mi hlavou, „Ups, dobrý den… a necháte mne se tu otočit a vyjet?“ zkouším to naivně ve tváři s pohledem ztraceného štěňátka. „Nejdříve si zkontroluji vaše doklady, a pak se uvidí. Technický a řidičský průkaz, povinné ručení, emise a občanský průkaz, prosím!“ Vytáhnu modré průhledné plastikové pouzdro, vyndám hordu různobarevných papírů úhledně poskládaných do tvaru obalu, roztáhnu je do vějíře a špitnu: „Tady si z toho vytáhněte, co potřebujete“, pak mu z peněženky podám občanku, „a tady je občanský průkaz, ale s tím řidičákem to bude horší……asi byste nejradši slyšel pravdu, že?“ sunu se stále hlouběji do sedadla řidiče a stávám se menší a ještě menší. Koutky úst mu jemně zacukají: „To bych prosil.“ „V létě jsem se vdala a od té doby jsem nebyla schopná si nechat řidičák vyměnit na správné jméno, nehledě na to, že jsem, holka šikovná, tu plastikovou kartičku kamsi založila a teď ji zaboha živýho nemůžu najít“, tou dobou už jsem skoro pod sedadlem, sotva mne může okénkem vidět. 

Obejde auto, jukne na datum STK, pak se vrátí a ještě chvilku obrací v ruce moji občanku. „Dnes to tedy, paní řidičko, vyřeším důraznou domluvou. Takže vám tedy DŮRAZNĚ DOMLOUVÁM, abyste si co nejdříve vyřídila nový řidičský průkaz. Už se tu nikam neobracejte a šupajděte támhle přes ty žluté čudlíky nahoru na magistrálu, ať už vás tu nevidím!“ má co dělat, aby se nesmál, jak se v tom autě krčím…

Příští týden zajdu na magistrát……určitě:)

Advertisements