Jakožto zapálená kuchařka a pokusitelka všech neznámých chutí si pravidelně kupuji jeden nejmenovaný časopis o vaření. Od narození se však potýkám s nepěknou lidskou vlastností a tou je lenost. Musím si na sebe dávat velký pozor a být občas hodně přísná, abych lenoře příliš nepropadala. I tak nade mnou občas zvítězí a já pak v takových chvilkách většinou udělám nějakou koninu. Stejně tomu bylo i letos v lednu, kdy jsem se nechala zlákat a předplatila si oblíbený časopis na půl roku s tím že mi bude každý měsíc přistávat ve schránce a já budu mít o starost míň….

O to větší pak bylo mé překvapení koncem února, když mi paní na infolince vydavatelství odpověděla na otázku, proč mi časopis ještě nepřišel, že první číslo do mé schránky dorazí až v dubnu. No, kdybych nebyla tak líná a přečetla si nabídku předplatného pěkně celou a pozorně, nebyl by můj údiv tak velký. Dobře mi tak.

Koncem dubna přišla má drahá polovička s otázkou, kde že mám ten svůj tolik očekávaný časopis? Úplně se mi to vykouřilo z hlavy a já chodila pro nová čísla zase pěkně do obchodu! Atakovala jsem tedy opět infolinku vydavatelství s tou samou otázkou. Vyzvali mne, abych jim dotaz poslala mailem, že mou žádost prověří. Nikdo se mi samozřejmě už neozval a informace se opět potichoučku, polehoučku z mé mysli vytratila.

„Hele lásko, co jsem našel v krabici dole v domě pod schránkami?“, mává na mne drahá polovička pomačkanými barevnými papíry asi minutu po té, co zrovna odešel s Elzou na večerní venčení. Strčí mi je do ruky a jde zase pryč. Je skoro půlka května. Chvilku koukám na to, co mi dal do ruky, a pak moje vedení opět naváže spojení s hlavou a informace doputuje na místo určení – dubnové a květnové číslo dlouho očekávaného časopisu konečně dorazilo. Už podruhé. Poprvé dorazila k nám domů v mé tašce z obchodů, kde jsem je kupovala.

„To takhle ale nemohlo přijít, to muselo být zabalené v igelitu s nějakým štítkem, ne?“, podotýkám poněkud zmateně, když se drahá polovička opět vrátí domů. „Jasně, že ne. Ty někdo vytáhl ze schránky, přečetl si je, a pak je hodil do té krabice s papírama pod schránky, stejně tak jako i poslední čísla týdeníku XY, které už dlouho nepřišlo“, odpoví s ledovým klidem.

„A proč je pak ale hází do krabice pod schránky, kde jsou všem na očích a ne někam do popelnice…? Takhle je přece hned jasné, že je to někdo ze sousedů…?!“

A pro nová čísla chodím dál každý měsíc do obchodu.

Eli, trhej!

Advertisements