S drahou polovičkou se nedílnou součástí mého života stal i zbytek jeho rodiny. Na rozdíl od té naší spolu všichni mluví a mají se rádi, což je vzhledem i k jejich daleko početnějšímu osazenstvu celkem úctyhodné a moc příjemné. Několikrát do roka sbalíme tedy pár švestek a psa, naskládáme to všechno do auta a vyrážíme na východ do Popradu. Od začátku byli ke mně všichni otevření a vstřícní, skoro jako bych ani nebyla cizí. Pouze v noci panovala vždy jasná pravidla. Dokud jsme nebyli manželé, mohli jsme sice spát v jedné místnosti, nicméně na oddělených postelích. Podotýkám jen, že drahá polovička je o pět let starší než já, a že třicet mi bylo již před několika lety. Zatímco teď, musíme spát dohromady, co kdyby k nám náhodou chtěl už konečně zavítat čáp…. Ale to je na samostatné vyprávění.

Každopádně ze šestého patra jejich klasického panelákového bytu je z kuchyně za hezkého počasí krásně vidět na Tatry. Zvlášť po ránu, když vychází slunce a světlo je ještě teplé a svěží. Vlastně na ně vidím skoro pořád, ať jdu v tom městě, kam chci. Co však upoutalo mou pozornost, je scenérie, která se před námi objeví pokaždé, když Poprad opouštíme. V jednu chvíli totiž koukáte na ohyzdná sila Poľnonákupu Tatry a zároveň na pozadí vidíte nádherné tyčící se hory. Vypadá to asi jako kdyby jste si na list velkého nástěnného foto kalendáře francouzských Alp nalepili obrázek kravína ze Středokluk.  Jediná nevýhoda tohoto pohledu je, že se vám naskytne pouze, pokud jedete autem po rušném nájezdu na výpadovku a tudíž se hodně špatně zachycuje…..

Reklamy