I facka je občas dobrá věc

To se tak jednou probudíte a máte pocit, že už jste vlastně staří a život vám protekl jen tak mezi prsty. Nic pořádného jste se nestihli naučit a nic extra neumíte. Jen tak přežíváte. Zato vaši vrstevníci jsou vždy v něčem dobří, nějak se vypracovali, mají svůj směr a cíl, svůj vlastní styl. Od té doby přemítáte, v čem jsou jiní, co jste udělali špatně a proč. A najednou vás to trkne a vidíte to naprosto jasně – LENOST ….   Ano, musíte si to přiznat, jste líní, a proto do čehokoli se pustíte, skončí to fiaskem!

Po nějakém čase rezignujete a smíříte se s tím, že z vás už nic pořádného nebude, že vaše kariéra nebude ničím výjimečná, vaše osobnost nebude ničím extra nadaná a zajímavá, váš osobní život bude fádní a svým přátelům a známým se prostě nevyrovnáte. Super fotky na sociálních sítích si budete jen prohlížet, ale dávat je tam nebudete. Najednou PRÁSK! dostanete facku, že druhou chytíte o zeď. Od života. Asi aby se vám konečně rozsvítilo:

„No ahóój, dlouho jsem tě neviděla! Tys to tedy vzala hopem, viď? Odešla jsi od lítání v nejlepším čase a chytla ses jinde, dokončila jsi školu, máš super manžela, nádherný dítě a mojí nejoblíbenější rasu psa!“

Vzpomněla jsem si na mámu. Když jsem jako malá chodila do školy a chtěla jsem nutně mít to, co mají ostatní, vždy mi jen suše řekla: „A když budou ostatní skákat z okna, ty skočíš taky?“

Děkuji. Děkuji. Děkuji.

Za tu facku. Že se mi zas otevřeli oči. To není lenost, ale BLBOST. Protože, kdybych měla přijít o to, co mám….. Ani nechci pomyslet.

 

Reklamy

Mlčeti zlato

Znáte ten pocit, když někomu něco řeknete, on to pochopí úplně jinak, než jste to mysleli a ještě k tomu se urazí? Horko těžko mu pak vysvětlujete, že vaše slova neměla mýt negativní význam. Co s tím ale, když někdo takto nešťastně pochopí váš komentář třeba na FB? Má smysl mu tam hned psát esej na téma „tak jsem to nemyslela“?!

Mám bohužel tu smůlu, že se do takových situací dostávám poměrně dost často. Doma na lednici už mám pro jistotu velkou ceduli „MLČ!“. Přesto mi to není moc platné. Za ta léta svého dospělého života (a že už jich nějaká ta řádka je) jsem stihla vypozorovat nejčastější příčinu svých četných faus pax. A tady je: jsem tak trochu celoživotní trdlo, a proto se mi dějí nejrůznější věci. Když potom tak nějak samozřejmě předpokládám, že i těm, se kterými zrovna mluvím, se stává totéž, urazí se. Protože oni už jsou dospělí a rozumní a jim se takové věci přeci nestávají….

Lepší už to tedy asi nebude:)

 

Kdy naposledy jste šlápli do hov… ?

Píšu zpravidla o pozitivních věcech. Tentokrát jsem to ale po třech nepodařených pokusech vzdala a přiznala si, že občas je potřeba se podělit i o ty opačné, negativní.

Včera jsem byla bezdůvodně sprostá na svou drahou polovičku. Do slova a do písmene. Použila jsem vulgární slovo.

Sedím si takhle navečer u stolu. Mám konečně svých „5 miň“. Bezmyšlenkovitě si šoupu do pusy sousto za soustem ze své narychlo spatlané večeře a čučím u toho na bednu, jak se tam hýbou nějaké obrázky. Za sebou mám opět jeden krásný avšak náročný den s naším Jánošíkem. Ten si zrovna hoví u táty v náručí a nosí se po bytě. Když tu si najednou uvědomím, že má drahá polovička zvýšeným hlasem říká: „Slyšíš? Mluvím s tebou!“ – „Ne, asi jsem se zamyslela a vůbec si to neuvědomuju. Měla jsem dojem, že mluvíš na Dádu…“ odpovím trochu unaveně. – „Já už tady na tebe deset, co deset, dobrých patnáct vteřin mluvím a ty čučíš na bednu…“ dodá lehce podrážděně. – „No tak se z toho poser!“ odpovím suše.

Nevím, kde s to ve mě vzalo!? Jen sama sebe slyším, jak to říkám. Nasral se. Nedivím se. Mrzelo mne to. Po chvíli jsem se šla upřímně omluvit. Ne za to, že jsem byla v myšlenkách zrovna jinde a nevnímala, ale za to, že jsem byla sprostá. Sprostá na člověka, kterého mám ráda, a který má rád mne.

Tak se sama sebe ptám, co mne přimělo udělat něco, co jsem vždy odsuzovala jako ubohost?

Osudoví muži

V průběhu života každé ženy se objeví několik mužů, kteří zásadně ovlivní její osud. Není jich mnoho (naštěstí), ale zato ho dokáží pěkně zamotat. Přinejmenším alespoň na chvíli.

Prvním osudovým mužem je její otec. Nejdříve svou princeznu skoro slepě zbožňuje a hýčká. Nejčastěji ale jen do té doby, než začne mít alespoň trochu rozum (nebo rozmar?). Pak svému pokladu začne určovat; nejdříve co smí a co nesmí, co je dobré a co ne; pak přejde k tomu, jak by se měla či neměla chovat a co by měla či neměla dělat; končí tím, co  by ve svém (více či méně dospělém) věku už měla umět a znát. Ona, protože ho nadevše miluje, se snaží a snaží, až jednou pochopí, že už je vlastně dospělá a měla by mít vlastní rozum….  Jejich vztahem to poněkud zacloumá, ale ve většině případů se tím jen zocelí. Pak je to láska nebeská až do konce života.

Druhým osudovým mužem je ten s velkým M nebo jinak – Pan božský. Nejdříve svou princeznu skoro slepě zbožňuje a hýčká. Nejčastěji ale jen do té doby, než zjistí, že má alespoň trochu vlastní rozum (nebo rozmar?). Pak svému pokladu začne určovat; nejdříve co by měla či neměla říkat, pak jak by se měla či neměla chovat a skončí u toho, co je dobře, co se smí či co je špatně, co se nesmí. Ona, protože ho nadevše miluje, se snaží a snaží, než si opět uvědomí, že je dospělá a má vlastní rozum. Jejich vztahem to poněkud zacloumá a ve většině případů to nepřežije. Pokud však ano, pak je to láska nebeská až do konce života.

Posledním osudovým mužem je ten, kterého si sama přivede na svět. Toho žena skoro slepě zbožňuje a hýčká.

V lepším případě se vrátí nohama na zem v momentě, kdy její malý princ dostane alespoň trochu rozum. Pak mu začne určovat; nejdříve co smí a co nesmí, co je dobré a co ne; pak přejde k tomu, jak by se měl či neměl chovat a co by měl či neměl dělat;  končí tím, co  by ve svém (více či méně dospělém) věku už měl umět a znát. No a on, protože ji nadevše miluje, se snaží a snaží, až jednou pochopí, že je už je dospělý a měl by mít vlastní rozum….  Jejich vztahem to poněkud zacloumá, ale ve většině případů se tím zocelí a přežije to. Pak je to láska nebeská až do konce života.

V horším případě neprocitne nikdy a vychová z něj typického Čecha (pánové prominou) tím, že mu až do konce svého života snáší modré z nebe. Vyroste z něj přesně ten muž s velkým M, jehož vztahy nepřežijí, když se jeho vyvolená nechová jako jeho matka a má svůj vlastní rozum…… Pak je to tragédie pekelná na celý život.

„Díky za každé nové jídlo…..“

Školní jídelna na základce má lví podíl na mém dnešním žebříčku z hitparády zapovězených jídel. Jako nesesaditelný král vládnou této přehlídce vepřová játra, která můj organismus již od útlého věku kategoricky odmítá. Přesvědčit se o tom mohla i nevlastní máma, která zprvu považovala můj odmítavý postoj k této pochoutce jen za dětský rozmar. Připravila nám tedy jednou k obědu lišáckou kombinaci restovaných vepřových jater a bramborové kaše, která naopak odjakživa byla jedním z mých nejoblíbenějších jídel. Předpokládám, že se těšila, jak nás všechny přesvědčí o správnosti své domněnky. Dokážete si tedy asi představit její rozmrzelost, když můj organismus po té, co jsem každé sousto jater pečlivě obalila v kaši a pozřela, vzápětí celý obsah žaludku vyklopil do čerstvě umyté záchodové mísy. Od té doby už jsem je nikdy jíst nemusela, na rozdíl od dušené mrkve s hráškem…..

Na druhém místě za játry se natrvalo usídlila „zemlbába“. Tuhle „šmakuládu“, jak trefně některé obzvlášť podařené pokrmy nazývá pan Vaněk, pozřu pouze ve stavu naprosté krajní nouze, a to ještě jen ty opečené okraje, které se v ní občas nachází. Zbytek tohoto děsivého blemcu nezvládám. Třetí místo získala proslulá odporně sladká rajská omáčka s knedlíkem a podrážkou, jež je v těsném závěsu následována rýžovým nákypem. Nasládlá rozvařená rýžová hmota s občasným výskytem kompotovaného ovoce a připečeným okrajem je patrně patentovaný vynález na to, jak dětem nadosmrti zprotivit původní celkem chutnou mléčnou rýži.

Od té doby, co jsem opustila školní lavici, zapadal tenhle hvězdný žebříček prachem dávné historie, aby se opět vynořil v nejméně očekávanou chvíli. Představte si, jak po dvou měsících, co jste jedli pouze vrabčí porce lehkých jídel, jelikož v břiše vám trůnila vaše budoucí ratolest, ležíte v porodnici. Za sebou máte právě poněkud vysilující desetihodinový porod fotbalového míče, který jste museli protlačit skrze klíčovou dirku, kterou doktor v řeznické zástěře v nestřeženém okamžiku řádně nastřihnul, aby ji vzápětí opět zašil. Jste neuvěřitelně unavení a hladoví. Porodní asistentka vám ránu ošetří, zabalí vás do prostěradel a na dvě hodiny vás opustí se slovy, že než budete muset vstát a přesunout se na pokoj, donese vám oběd. Venku po strašně dlouhé době svítí sluníčko a vy upadáte do sladkého spánku s překrásnou vidinou pořádného teplého jídla….. sníte ho celý talíř….a nebude vám z toho zle…

„Tak jsem tady paní magistro“, zazpívá, když mi do klína pokládá termotác s obědem. Že neuhádnete, co jsem dostala po 2 hladových měsících a porodu za odměnu k polednímu jídlu? Rajskou s knedlíkem a podrážkou a to včetně luxusní parodie na bramborovou polívku. Zbaštila jsem to do posledního sousta. Nebýt zábran mé slušné výchovy, vylízala jsem i talíř. K večeři pak přinesli rýžový nákyp a následující den nám ještě oživili vybledlé vzpomínky na jakože „Znojemskou pečeni“…:))))

 

Internetové a jiné diskuze o hov…

Nedávno jsem kdesi četla, že věčné téma dětských hovínek je spolehlivý repelent pro bezdětné kamarádky a členy opačného pohlaví dotyčné matky. Docela jsem si dokázala představit, jak otravné musí pro ostatní být, tyhle divné řeči poslouchat.

Když ale přišel Kosík na svět a nějak se mu vůbec nechtělo vytvářet jakákoli hovínka, prohledávali jsme s drahou polovičkou oba horlivě internet, co o tom (ne)kakání miminek kdo kde píše a jak to řeší. Vedli jsme dokonce rozsáhlé  telefonické debaty s jeho mámou na Slovensku. Přece jen 6 dětí je 6 dětí, takže zkušeností má až až. Pár dní to prostě  bylo naše TOP domácí  téma. Až díky jedné internetové poradně jsme se dozvěděli, že substituce železa, kterou dostávají některé ženy po porodu kvůli jeho nedostatku, může způsobovat zácpu jak matce tak i děcku.

A byli jsme doma! Nějak mne před tím zapomněli v porodnici varovat. Oni mi vůbec jaksi pozapomněli vysvětlit, proč mám železo brát, co to může mít za vedlejší účinky, že při tom ze mne bude vycházet „černé uhlí“ a to ještě jen opravdu velmi z tuha….. Prostě mi dvakrát denně přinesli pilulku a při odchodu mi k lékařské zprávě přilípli recept na nějaký přípravek se slovy: „Dvakrát denně jednu tabletku.“ Než jsem se stačila zeptat, byl doktor fuč, takže nezbylo než si to vygooglit…

Kdo to nezažil, nepochopí, co to je, bát se o toho maličkého prďolku, co sotva přišel na svět. Co když není v pořádku? Co dělat, když ho bolí bříško a kroutí se u toho jak žížala v epileptickém záchvatu? A pak tu neskonalou radost a úlevu, kterou po několika dnech strachu a napětí dokáže způsobit taková obyčejná pokakaná plenka. Psala jsem pak radostnou SMS své drahé polovičce pokaždé, když přišla další nadílka. Měli jsme z toho oba druhé vánoce….

Při kontaktu se svými bezdětnými kamarádkami a členy opačného pohlaví si ale budu dávat pozor na pusu, aby z toho neměli, chudáci, otravu…..:)

Toxická znalost

Spadám mezi ty šťastné členky ženského pohlaví, jež dvě čárky na těhotenském testu překvapily mile. Začala jsem se těšit na nadcházející období, které jsem si dle četných rad z různých více či méně odborných pramenů, měla chtít užít. A taky že chtěla. Byla jsem hlavně děsně zvědavá, jaké to bude, cítit v sobě růst nový život a co to se mnou všechno udělá. Netušila jsem však, jaké nástrahy na mne číhají v podobě naší „věhlasné“ lékařské péče o těhotné.

Můj doktor je již postarší pán, profesor a zkušenostmi obdařený porodník. Tedy za takového jsem ho alespoň ze začátku pokládala. Nicméně první informací, kterou mne obdařil ještě před tím, než definitivně potvrdil mou graviditu, byl nález údajných lézí na děložním čípku. Jestli vám to nic neříká, nic si z toho nedělejte, pro mne to taky mělo informační hodnotu poslední stránky z Blesku. Samozřejmě jsem začala vyzvídat, co že mi tím chtěl básník říci. A básník mi vysvětlil, že to může znamenat rakovinu, a že pokud jsem opravdu těhotná, tak mi budou muset děťátko vzít. S touto informací jsem opouštěla ordinaci po své první prohlídce u gynekologa.

Dosud jsem vždy žila v přesvědčení, že nejsem hysterka. A to stále trvá. Ovšem výše zmíněná informace mi na klidu rozhodně nepřidala, naopak ve mne vyvolala značnou nervozitu. Naštěstí mám neuvěřitelně klidnou a rozvážnou drahou polovičku, která mé rozporuplné pocity poněkud ukonejšila. Nakonec co se má stát, to se stejně stane…..

Vybavena novou dávkou klidu a rozvahy jsem se za týden vydala pro výsledky. Ty potvrdily těhotenství, vyvrátili rakovinu i ostatní podezření ohledně stavu mé ženské výbavy. Tu ovšem můj lékař vyrukoval s jiným zádrhelem a tím byla má váha. Uznávám, že 48 kg na 177 cm je žalostně málo a moje dlouhatánské horní i dolní končetiny výzor prostorově až příliš úsporné osoby ještě podtrhují. Ale tak to prostě bylo i přes to, že jsem se v jídle nijak neomezovala. Zřejmě ještě pozůstatek mé 11leté kariéry letušky, jež mi dokonale rozbila metabolismus a biortmy. Osobně jsem v tom žádný problém neviděla. Otěhotnět jsem otěhotněla, takže tělo evidentně připravené bylo, a pokud bude potřebovat nějaké zásoby, tak si je prostě udělá. Jenže ouvej, to nezapadlo do lékařských tabulek a běžných zvyklostí a  nepomohly ani páně profesorovy dlouholeté zkušenosti. Takže šupiky na vyšetření do genetického ústavu.

Kdo někdy zakusil naší zdravotní péči, jistě dobře ví, jak je to s rychlostí a čekacími lhůtami na vyšetření. Když jste ale těhotná žena, tak to najednou všechno jde a mnohem rychleji.  I tak se ale musíte opět uvolnit z práce, kvůli další „návštěvě lékaře“. Po dvou sezeních a 4 hodinách vyptávání se na rodinu, dosavadní život a co já vím ještě, přišel verdikt – lékařská příčina nejasná, podezření na anorexii (jak jinak v dnešní době, že), doporučuje se nasadit antidepresiva, navštívit nefrologii a přešetřit funkci štítné žlázy. Antidepresiva jsem kategoricky odmítla, ale bylo potřeba nechat si toto rozhodnutí posvětit psychiatričkou. Naštěstí měla na mou potřebu antidepresiv stejný názor jako já. Stálo mne to ale další 2 „návštěvy lékaře“. Poněkud zmatek jsem však způsobila na endokrinologii, kde mé krevní výsledky lítali z extrému do extrému a konečný výsledek nedostatečné činnosti štítné žlázy navíc jaksi protiřečil nízké váze mé tělesné schránky. Včetně všech krevních odběrů tato vyšetření zvedla mé skóre o dalších 6 „návštěv lékaře“ a já vyfasovala novou dávku hormonů na podporu činnosti mé zmatené žlázy. A za dva týdny na krevní testy a na kontrolu, za další dva týdny zas a za……..   Pak ještě ultrazvuk ledvin – v pořádku – a dvě návštěvy nefrologie + jedny krevní testy. V pořádku, nikde nic. Kdo by to byl čekal, že? No ale hlavně, že pan doktor má klidné spaní. Skóre + 4 „návštěvy lékaře“

Mezi tím jsem dál chodila jednou za 4 týdny na pravidelné prohlídky. Někdy v 10 týdnu jsem od pana profesora dostala pokyn objednat se ve 12 týdnu na „odběr krve a screening v prvním trimestru“. – Euh..? – No to je přece první možný termín pro testy na vrozené genetické vady. – Aha. K čemu že je to dobré? – Když by to vypadalo špatně, dá se těhotenství ještě v snadno přerušit. Přece nechcete mít postižené dítě? – Aha. Tedy se automaticky počítá s tím, že by se život plodu ukončil…. no to je…… moc fajn…. Nicméně výsledky screeningu na pravděpodobnost Downova syndromu a jiných legrací by mi mohla závidět lecjaká pětadvacítka. To však byla jen první část. Vzhledem k tomu, že mi v době plánovaného porodu mělo být už víc jak 35 let (tedy konkrétně 11. února slavím narozeniny a 2. března měl prďola přijít na svět….), musela jsem se ještě písemně vyjádřit, zda v druhém trimestru podstoupím „amniocentézu“, či ne. – Euh…? – Biopsie. – Euh..? – Odběr plodové vody a placenty jehlou. – To jako že by mi píchali do břicha? Proč? – Přece přesnější testy na to samé. – A co z toho? – No totéž.. Když by to vyšlo špatně, můžete se rozhodnout pro potrat. – A přesnost testů…?… ne už se radši ani neptám… – Tady máte dva papíry; buďto písemný souhlas nebo reverz. Co si vyberete? – To jako teď hned? – Potřebujete čas na rozmyšlenou? – Ne, já mám jasno, ale ráda bych to ještě probrala s budoucím otcem. – A to vy jako skáčete, jak manžel píská? – Euh…? Ne, to opravdu ne, ale je to přece stejně jeho dítě jako moje, tak do rozhodování takových záležitostí má taky co mluvit. – …aha, tak dobře, vezměte si to domů a donesete mi to příště. Když jsem příště donesla podepsaný reverz, pro jistotu se mne ještě několikrát optal, zda to myslím vážně. Pravidelné prohlídky cca + 7 „návštěv lékaře“.

Jooo, a nesmím zapomenout, že mi zjistili krevní skupinu je RH O -, tzn. celkem ojedinělou. Já můžu dát krev komukoli a mě skoro nikdo:), ale hlavně je téměř jisté, že otec nemá stejnou krevní skupinu a navíc +, takže mne musí hlídat, jestli si proti prďolovi nevytvářím protilátky. Skóre + 3 „návštěvy lékaře“.

A už jsem o 28 týdnů starší a 6 kilo těžší. Chtěla jsem si tedy své těhotenství konečně začít užívat. Prďola o své existenci a nároku na prostor v mém břiše dával již statečně vědět, hlavně po večerech. Teď se ale zase mému lékaři začalo moje rostoucí břicho zdát příliš malé a vyjádřil obavy o zdárný růst plodu. Tak šupiky na ultrazvuk nechat ověřit, zda „velikost plodu odpovídá gestačnímu stáří, pupeční šňůra má dostatečný průtok a plod má dostatek plodové vody“. Protože pokud „je špatně živený, museli bychom ho předčasně vyjmout a dát do inkubátoru, aby déle nestrádal“. Termín vyšetření jsem dostala za necelé dva týdny. Že by vás to vystresovalo? Ani já jsem nebyla dvakrát v pohodě. Mezitím přišel na řadu standardní glikemický test, tedy zkouška toho, jak rychle a dobře tráví matka cukry. Už si ani nepamatuju, proč se to vlastně dělá. Podstatná je však ta budoucí mamina, se kterou jsem se potkala v čekárně při vyšetření. Pily jsme společně odporně sladkou tekutinu, pak i společně trávily kýžené cukry a při tom nám pravidelně po hodině odebírala sympatická sestřička krevní vzorky. Tahle těhule byla v těhotenství jen o týden pozadu za mnou a břicho na ní skoro nebylo vidět. Oproti tomu jsem já měla panděro jako hrom…  Její lékařka v tom neviděla žádný problém, prostě jen měla mimino uložené víc uvnitř. Samozřejmě, že pak na ultrazvuku nic nenormálního nezjistili. Dokonce byl ten prďola na své stáří maličko nadprůměrně velký, tedy dle dostupných tabulek, samozřejmě. Hlavně ale, že pan doktor má klidné spaní. Skóre + 2 „návštěvy lékaře“.

Teď ještě doplnit panu profesorovi do složky výsledky ze standardního interního vyšetření a od zubaře. To mne stálo už  jenom 3 „návštěvy lékaře“. Je konec sedmého měsíce, jsem o 8 kilo těžší a těším se na vánoce a klid, a na to jak si začnu to těhotenství konečně užívat. Bohužel tou dobou začal už prďola dosahovat takových rozměrů, že mi pomalu ale jistě stále víc utlačoval střeva a ostatní orgány. Od té doby až do porodu jsem se už pořádně nenajedla a pokud jsem si něčeho nedejbože dala množství o něco větší než malé, dostavil se pravidelně pocit, jako bych měla prasknout a kůže se trhnout. K tomu se přidalo i podivné „tvrdnutí“ břicha, před kterým mne nikdo nevaroval, tudíž jsem z toho nebyla zrovna ve své kůži. Ale hlavně se mi v noci dost špatně spalo. Sylvestr na Šumavě tedy stál za starou bačkoru. Pan profesor mi při následující prohlídce řekl, že to je normální, že se jen děloha začíná pomalu připravovat na porod. Na řadu tedy přišel internet, který mi poradil začít trochu dopovat magnésium. To celkem zabralo, ale jak jsem byla blíže porodu, zlobilo mne břicho čím dál tím víc. Kolikrát jsem měla pocit, jako když tahám v břiše několika kilový žulový šutr. Pan profesor byl ale stále v pohodě a na rozdíl ode mne měl klidné spaní. Co na tom, že do porodu mám ještě víc jak měsíc. No co, co se má stá,t se stane… O nějakém užívání si už ale nemohla být moc řeč…

Jsou tři dny po plánovaném termínu, jsem o 14 kilo těžší a ten prďola se konečně prodral na svět. A že to byl tedy chvílemi fakt porod:)  Trošku víc pomačkaný a zkroucen, jak mu tam už bylo těsno, ale hlavně úplně zdravý i navzdory své prostorově úsporné matce a tabulkám českého zdravotnictví.

Takže pokud jste zrovna v očekávání anebo to brzy plánujete, najděte si nějakého opravdu pohodového doktora! Ušetří vás to spousty stresů, zbytečných informací nebo naopak jejich nedostatku, ale hlavně vás to ušetří X „návštěv lékaře“. Pokud ovšem nejste zapřísáhlá skautka a vysloveně vás nebaví v pracovní době plnit různé lékařské bobříky…

Noční můry mé poštovní schránky

Někdo se děsí otevřít svou schránku – ať už klasickou nebo e-mailovou – protože mu neustále chodí nějaké účty.

Já se děsím otevřít svou schránku, aby na mne nevybafla nějaká další upomínka. Z pošty o uložené a nevyzvednuté zásilce, z knihovny o nevrácených knihách a dokonce i z banky kvůli potvrzení údajů.

A to mám všechny pobočky zainteresovaných institucí pár minut pěšky od domu. Problém je v jejich otevírací době.

Knihovna má čerstvě od konce prázdnin na střídačku v pracovní dny od 9:00 do 14:00 a od 12:00 do 16:00 a jednou dokonce  i do 17:00.

Pošta má pravidelně v pracovní dny od 8:00 do 18:00.

Banka má pro jistotu v pracovní dny jen od 9:00 do 17:00.

Já pracuji na druhém konci města, takže ráno z domu vycházím těsně po osmé a vracím se s vyplazeným jazykem na vestě těsně před šestou večer.

Pamatuji si doby, kdy bývala každý ve čtvrtek prodloužená pracovní doba kvůli zoufalcům, jako jsem já.

Co z toho pro mne plyne? Buďto si budu brát pravidelně jednou za měsíc „úřední dovolenou“ nebo si knihy budu už jen kupovat, výplatu si budu dávat pod polštář a pokud mi snad někdo bude chtít něco poslat, tak jedině do práce.